Příběhy mužů 28. října

Píše se rok 1918 a čtyřletou vyčerpávající válkou jsou rakouská vojska citelně závislá na zásobování a vývozu potravin z Čech. Tuto kartu využila Zemská hospodářská rada pod vedením Antonína Švehly, která se snažila zatajit císařské monarchii stav zásob a udržet doma co největší množství. V reakci na tuto krizovou situaci byla vyhlášena Socialistickou radou již na 14. října 1918 generální stávka a v městě Písek byl rozšířen leták vyhlašující vznik republiky. Během převratu byly strhány symboly mocnářství a ve městě zavlály trikolóry. Ještě téhož dne ale bylo vyhlášení republiky odloženo, revoluční dav se rozprchl a do města přišel oddíl uherských vojáků. Někteří z vůdců Socialistické rady posléze zatkli. Díky tomu umírající monarchie vydržela dalších 14 dnů.

Bouřlivé akce české (československé) veřejnosti dosáhly faktického vrcholu 27. října 1918. Toho dne totiž Rakousko-Uhersko projevilo ochotu jednat o mírových podmínkách, které by ukončily první světovou válku. Tento razantní ústupek rakouské císařské vlády si lidé v Praze vyložili jako konec monarchie a vyšli do ulic.
V ranních hodinách dne převratu a revoluce 28. října převzali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru Obilní ústav, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Následně se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem. Kolem 11. hodiny dopoledne na Václavském náměstí u sochy sv. Václava vystoupil spontánně z davu politik Isidor Zahradník a pronesl větu, která je považována za vyhlášení samostatného státu: „Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete svatého Václava přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti i svými životy.“

Na večer vydal Národní výbor první zákon o zřízení samostatného státu. Do předsednictva Národního výboru byli zvoleni Vavro Šrobár, Alois Rašín, František Soukup, Antonín Švehla a Jiří Stříbrný.

Již v podvečer Národní výbor vydal první zákon nového státu: O zřízení samostatného státu československého. Podpisy to zpečetila slavná říjnová pětice a Tomáš Garrigue Masaryk se díky tomuto impulsu chystal na návrat z nedobrovolného exilu.

Antonín Švehla (1873 – 1933)
Sedlák a trojnásobný premiér. Hostivařský rodák Švehla se vyučil mlynářem, ale živilo ho hospodářství. Byl zemským poslancem a předsedou Agrární strany. Za první světové války se dostal do čela odbojové Maffie a nakonec i Národního výboru. V této funkci pak podepsal zákon o vzniku Československa. Byl 1. ministrem vnitra a od roku 1922 předsedou celkem tří československých vlád. Z úcty k TGM odmítl kandidaturu na prezidenta a kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu se roku 1929 stáhl z politiky. Traduje se také, že po jeho skonu našli v šuplíku celou jeho výplatu z dob premiérování. Švehla, kterého živil statek, peníze neřešil a vždy je prý strčil do šuplíku.

František Soukup (1871 – 1940)
Právník a publicista. Na počátku československého státu zastával post ministra spravedlnosti. Stal se jedním z významných členů sociálně demokratické strany, a nakonec i poslancem Říšské rady. Během 1. světové války byl členem odbojové Maffie a díky jeho neopatrnosti byla během tzv. Knoflíkové aféry značná část odbojové sítě rozkryta. Byl vězněn a poté se stal jednatelem Národního výboru a jedním z organizátorů vyhlášení Československa. V něm zastával funkci ministra spravedlnosti.

Alois Rašín (1867 – 1923)
Syn pekaře a politika, vystudovaný právník a také odsouzenec k smrti. Během studií byl ve vězení v procesu s Omladinou a po vypuknutí světové války se stal členem odboje tzv. Maffie. Za to byl odsouzen k smrti a rozsudek údajně přijal s úsměvem ve tváři. Nakonec jej zachránila amnestie. Je autorem zákona o samostatnosti Československa, jehož byl prvním ministrem financí. Byl tvrdý a nesmlouvavý politik a strůjcem měnové odluky. Podlehl následkům atentátu anarchokomunisty Josefa Šoupala.

Jiří Stříbrný (1880 – 1955)
Majitel bulvárních novin, ministr a nacionalista. Jeho politická kariéra se naplno rozjela v roce 1911, kdy byl zvolen poslancem Říšské rady. Během první světové války se stal členem odboje a nakonec Národního výboru. Pomáhal organizovat generální stávku 14. října 1918. Po jednání s velitelem rakouské vojenské posádky v Praze donutil armádu, aby proti převratu 28. října nevystupovala. V novém státě byl ministrem pošt, železnic, a nakonec obrany. Stal se velkým odpůrcem prezidenta Edvarda Beneše.

Vavro Šrobár (1867 – 1950)
Lékař a politik. Pro své praslovanské agitace byl vyloučen ve všech školách v Uhersku, a tak si musel dodělat vzdělání v Přerově. Díky tomu se také dostal do vlivu Masaryka, jehož byl velkým podporovatelem. Usadil se jako lékař na Slovensku, kde také získával politické renomé. Právě on za Slováky podepsal zákon o vzniku Československa. Byl ministrem správy pro Slovensko, později i zdravotnictví a školství.